DĚJINY ŽIVOTA

On je Vítěz

Drazí Bratři a Sestry, Vážení čtenáři,

Pokoj Vám a milost od našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Chtěl bych se Vám dnes, v nejdůležitějších okamžicích mého života svěřit a sdílet s Vámi svůj strastiplnný , ale přesto nakonec vítězný příběh. Tedy ne že bych si snad myslel, že odtud bude vše už jen růžové a všechny problémy se rozptýlí jako pára. Stále bojujeme , že ? Známe to všichni. Možná jste i Vy sami, milovaní, začali pochybovat. Možná, že zrovna Vy můžete procházet nějakými strasti, či problémy. A možná Vás také tento příběh může zaujmout, potěšit, inspirovat. Nebo taky možná ne.

 Chci Vám vyprávět příběh jednoho chlapce, který se snažil urputně a ze všech sil zápasit se Bohem samotným. Okolí zastírala temnota , hustá tma a nebylo vidět ani na krok. Pak se stalo něco velmi zvláštního. Hodina pokročila a jitřenka se začala důrazně  hlásit o slovo až nakonec ranní zář slunce vyhnala poslední zbytky noci i tmy a definitivně převzalo vládu denní světlo. Tak jasné, krásné a hřející. Chlapec strnul. Spatřil Toho , s nímž se takovou dobu snažil zápasit. 

Ano tím chlapcem jsem já sám. Koho jste čekali ? Bůh nakonec zvítězil, samozřejmě , jak taky jinak, že ? Jestli jsem prohrál? No, to je na tom právě to nejpodivuhodnější a nejzáhadnější tajemství, jaké jsem kdy poznal. Neprohrál jsem. Počkat tedy? Tvrdíš nám , že snad prohrál nakonec snad přeci jen Bůh? To asi ne, že ? 

Ne , to opravdu ne. On je vítěz , ale já se přistihnu, že se upřímně raduji s Ním. Cítím štěstí a vděčnost. Nevím, jak se to stalo, ale najednou zjišťuji , že oslavuji. 

Stop, stop , stop. Z dějin můžeme vyčíst, že ten kdo byl Bohem poražen, ten kdo se opovážil zbrojit proti Hospodinu zástupů samotnému nejspíš nakonec neslavil, že? Věřte nebo ne , On je Vítěz a toto své vítězství mi s láskou daroval. Z čista jasna zjišťuji, že to ne já , že slavím s Pánem, ale on přišel slavit se mnou. 

A teď mi řekněte. Dává Vám to smysl? Ne ? Tak Vás chci povzbudit, čtěte dál. 

Narodil jsem se 20.7.1994. Měl jsem velice šťastné dětství. Procestoval jsem cizí země, mám strýce na Mallorce, který mě společně s maminkou dostal na ty nejkrásnější místa, taková, jaká by chtělo každé dítě vidět. Výlety na horách, při kterých jsem si připadal jako obrovský horolezec a dobrodruh, kokpit dopravního letounu, dokonce jsem byl i za kormidlem zaoceánské lodi. Doma šlo všechno krásně, jako dítě jsem velice prospíval a dostával bezvýhradnou lásku od obou rodičů i přes jejich čím dál častější neshody. Vše se ovšem mělo změnit. Rozvod rodičů. 

Zůstal jsem v péči maminky. Jako malé dítě jsem to nevnímal a ani jsem nevěděl a dodnes nevím, jestli to na můj život mělo/má nějaký vliv. Co jsem sám během života zjistil, že se přes rozvod rodičů spousty lidí nedokázali přenést a to ani v dospělém věku. Každopádně , já jsem to tak moc nějak neprožíval. Těšil jsem se z péče maminky, která se ukázala jako velmi silná a skvělá žena-matka a vždy se o mě dokázala postarat. A nemohl jsem se také dočkat táty pokaždé , když si pro mne měl přijít. Zkrátka, měl jsem se stále velmi dobře. 

Svůj první duchovní zážitek (nenapadá mne opravdu jiný termín) jsem prožil společně s maminkou, když umírala naše prababička. Měli jsme jí všichni moc rádi. Prababička ležela v nemocnici v akutním stavu s leukémií. Zbytek rodiny (děda , babička a máma) byli brzy ráno stále vzhůru, jelikož nemohli strachem usnout, zatímco já , malý špunt jsem spal poklidně ve svém pokojíku. Pak se to stalo. Máma upadla do zvláštního stavu vědomí, ve kterém byla společně s umírající prababičkou. Setkala se s ní. Komunikovali spolu a řekli si vše , než definitivně opustila tento pozemský život, než odešla k Pánu. Ale nemluvili pomocí slov, bylo to prostě jen tak. Jako by to trvalo věčnost i vteřinu zároveň. Všichni v obývacím pokoji se mámu snažili probrat k vědomí, ale marně. Tedy až do chvíle , kdy jsem já , jakožto malý capart, nemající absolutně žádné ponětí o bájných Nebeských bytostech vyběhl z pokoje směrem k obýváku a nahlas jsem křičel, že máma s babičkou (jak jsem svojí prababičku nazýval) mají peříčka a letí někam pryč. Maminka se probrala. Děda tenkrát okamžitě zkontroloval čas, který se naprosto přesně shodoval s časem úmrtí prababičky, jenž jsme se dozvěděli v ranním telefonátu. Poslední věc, kterou bych k tomu chtěl dodat je , že až do toho telefonátu máma cítila naprostý klid a uvolnění, úplný relax- pocity , které si odnesla , nebo jen na chvíli snad vypůjčila z onoho tajemného místa. 

Čas se řítil nezadržitelnou rychlostí a já si na ten zážitek ani nevzpomněl. Nade mnou se začali pomalu stahovat mračna. Byl jsem velmi zvláštní dítě - prý nadané a talentované. Děda vždy vkládal důvěru do mě a říkal , že mám na tomto světě dozajista nějaký velký úkol. Také jsem byl malého vzrůstu a velice hubený klučina, tedy není s podivem, že děti si mne často dobírali. To se se mnou táhlo celou základní školou (vystřídal jsem dvě) a já jsem se začínal prát. V tu dobu jsem měl ještě odvahu postavit se svým utlačovatelům, postupně mě však opouštěla. Nějaké kamarády jsem měl , ale i ti si ze mne občas vystřelili - a to mi opravdu nebylo příjemné. Začal jsem mít pocit , že si musím naklonit všechny. Začal jsem lhát a vymýšlet si různé příběhy , abych zaujal všechny okolo sebe. Jenže mi to samozřejmě nebylo nic platné. Popularitu ani přízeň jsem nezískal, ale lež mě v mém životě provázela ještě následujících cca 15 let, možná i více. Eduard Petiška píše v Příbězích starého Izraele - konkrétně v příběhu o potopě, že spolu se všemi zvířaty a Noemem a jeho rodinou, se na palubu archy vloudila ještě lež a do páru si sehnala kletbu. Na mé palubě pomalu získala kontrolu nade vším. A tito ve mne plodili další a další všeljaké potomky.  

Střední škola. Kdo by čekal nějakou rapidní změnu, nebo obrácení toho zklamu. Vše bylo ještě horší. Mimo školu jsem se začal stýkat s partou na sídlišti. Mezi naše největší záliby patřily nejrůznější krádeže, grafitti, vandalismus všeobecně, alkohol a potyčky. Cítil jsem se mezi nimi jako doma. Byl jsem ztracený mezi ztracenými - tedy , mezi svými. Prošel jsem nejrůznějším názorovým spektrem, chvíli jsem tíhnul i k rasismu a neonacismu. Ve škole byla situace však jiná. Stále jsem byl terčem různých hloupých vtipů, které se postupně měnili v urážky toho nejhoršího kalibru. Byl jsem nenáviděný, neoblíbený . O to víc jsem nenáviděl já a tam na ulici jsem chtěl být oblíbený. Násilí, trestné činy, alkohol. Začalo to se mnou jít opravdu z kopce. Střední školu jsem dvakrát opustil, prostě jsem to psychicky nedával. Do toho se začala projevovat moje závislost na alkoholu. Jak píše o pekle Rob Bell ve své knize Láska Vítězí, vytvořil jsem si ho sám. A to tak, že se vším všudy. Vařil jsem se v pomyslném kotli vlastních lží, hořkosti, závislosti a neschopnosti. Mezi tím vším jsem si našel partnerku, se kterou mi to zrovna dvakrát taky nevycházelo. Ale situace se o něco zlepšila. Našel jsem si práci, která mě celkem bavila a měl jsem v ní přátelé , se kterými se stýkám dodnes. Ale ani tam jsem v kolektivu nebyl příliš oblíbený a měl jsem pocit velké nedoceněnosti mé osoby. 

Začal jsem hledat odpovědi na otázky. Jestli tu obrovskou změnu a obrácení čekáte právě teď, opět Vás zklamu , milovaní. Pocit bezvýznamnosti mě svíral . Začal jsem číst knihu, jejiž název zde neuvedu, stále je to pro mne citlivé téma a myslím si, že když řeknu že byla spojená s tématem satanismu, každému to bude tak nějak jasné. V tu dobu jsem se velice rouhal a choval se velice špatně. Ano, čtete správně. Chápu Vás , ale zdržte se ještě na chvíli soudu a otevřete si svou Bibli ... Pavel zde píše o tzv. vydání ďáblovi. A to někdo skutečně může ?Pavel se zřejmě domnívá, že ano. Skládal totiž  naději v to, že učedníci nakonec okusí hořké plody svého hříšného jednání a následně své stezky urovnají a vrátí se zpět. Čerpal jsem inspiraci ze své hořkosti. Teď jsem chtěl být já to zvíře. Ten lovec, dravec. Tuto ideologii jsem časem sám opustil, nicméně střípky z ní ve mě stále zůstávali. 

Situace se trochu změnila, když moje bývalá partnerka otěhotněla a porodila naší dcerku, Lillian. Dodnes na to nezapomenu. Nádherné stvoření. A když na ní koukám dnes , je to jako bych na ní koukal tenkrát. Vše už mohlo být dobré. Jenže nebylo. Moje závislost na alkoholu se opět projevila a já velmi často pil a nedodržoval jsem své sliby. Nebyl jsem dobrým otcem a velmi toho lituji. Do toho jsme ještě měli s partnerkou velmi časté spory a tak nakonec došlo na rozchod a nakonec i na soudní řízení. 

Nějakou dlouhou dobu jsem zase bloudil po ulicích naprosto bez cílu a jen tak se bavil. Nebo spíš dělal to, co jsem za zábavu považoval. Holdoval jsem nadměrnému pití a našel si novou práci, ve které se dokonce nějaká ta hladinka tolerovala. Mezi mé stále záliby patřily rvačky. V trestním rejstříku mi nějaký ten záznam už svítil, dnes už je však čistý. Poškozování cizí věci, výtržnictví, přestupky proti občanskému soužití a tak dále. Když už to se mnou vypadalo opravdu špatně , potkal jsem svojí současnou snoubenku, která mne v mnoha ohledech zkáznila, abych tak řekl. Miloval jsem jí opravdu moc a tak jsem se chtěl chovat slušněji, ne jako hlupák , i když jsem občas uklouzl, dařilo se mi držet život jakš takš na uzdě. Po nějakém čase jsem se k přítelkyni přestěhoval a začal jsem aktivně sportovat. Bylo to fajn. Sport , který jsem potřeboval. Box. Konečně můžu dokázat, co ve mě dřímá celou tu dobu. Někde se vybít a být vážený. Vše šlo skvěle , dokonce jsem se dostal k zápasům a sport mě pohltil tak , že jsem trénoval až pětkrát týdně. Vypadalo to, že už bude všechno probíhat hladce. Pití jsem se vyhýbal, tedy alespoň ze začátku. Po čase jsem si dal jedno, dvě jen tak po tréninku. Zhruba po nějakém roce jsem se sportem skončil , zato jsem pil minimálně 8 piv denně. Začalo to všechno znovu. Práce, hospoda, spánek. pořád dokola. Moje nynější snoubenka z toho byla velice smutná. Až tak moc smutná, že jsem se nedávno dozvěděl, že se za mne modlila k Bohu, ať mi pomůže, nebo spíše nám. 

Nějaký čas poté jsme byli společně na jedné akci v baru, jenž patřil kamarádce. S jejím přítelem , mým kolegou z práce jsme začali blbnout a zápasit. Nutno podotknout , že jsem měl již pár promile. Najednou křup. Něco mi ošklivě prasklo v noze. Tu noc jsem ještě vydržel a ráno jsem se na pohotovosti dozvěděl, že je kotník zlomený, ne-li rozdrcený. Tak to mě upoutalo doma na bezmála 3/4 roku. Dostal jsem dostatečně dost prostoru na to, přemýšlet o svém životě . Měl jsem absolvovat operaci pod narkozou. Je to ironie. Když jsem šel do ringu, byl tam strach , jasně , ale narkoza pro mě znamenala největší strach v životě. Do toho všeho jsem moc přemýšlel, chtěl jsem odpovědi na otázky. Proč jsem vlastně tady? Co jsem to všechni provedl? Jaký to má smysl? Zkoušel jsem aplikovat nejrůznější věci. Například princip karmy apod. Začal jsem svůj pohled směrovat k Bohu. Chtěl jsem znát jeho názor na mě , tedy pokud to se mnou ještě nevzdal. Věřím, že veden od Boha jsem navštívil antikvariát, kde jsem si koupil příběhovou interpretaci Starého Zákona a následně na to Nový Zákon. Začal jsem dostávat odpovědi na své otázky. Ježíš Kristus? Tohle , že pro mne udělal? Proč to už dávno nevím? 

Četl jsem Bibli , každý den, každou noc. Začal jsem se pomalu modlit. Dost neohrabaně , jako když dítě vydává první zvuky a slova , jak zmiňuje Ulrich Parzany ve své knize Křesťan , Věřit, Žít. Operace proběhla skvěle a věřím, že mé motlidby byly vyslyšeny. Doma jsem pak strávil několik měsíců, četl jsem si různé apologetické materiály a Bůh mi dával dostatečně najevo , že je živý. Chtěl jsem o tom s někým mluvit. Navštívil jsem jednoho faráře a dostal jsem od něj knihu. Začetl jsem se v ní. Učil se. Zatoužil jsem po společenství Křesťanů. Abych se jich ptal, mluvil s nimi. Opravdu je tohle Bůh? Jaké to je u Vás ? A tak dále. První církev , jenž jsem navštívil a jejiž jméno zde neuveřejním mne doslova zklamala. Byly zde jisté spory, které mezi sebou vedli duchovní tohoto společenství. Pomalu jsem to vzdával , ale řekl jsem si, že tomu ještě dám šanci. 

Cestou autobusem na Jížní Město za rodinou jsem míjel budovu, na jejíž vrcholku se tyčí nápis Kostelna. Hmm, pomyslel jsem si. Skvělý název pro restauraci, vtipné a nápadité. Dost jsem se teď pobavil, jak by to asi dopadlo, kdybych Kostelnu navštívil v alkoholovém opojení v minulosti v domnění , že se jedná o restaurační zařízení. Hledal jsem různě , googloval jsem církve v ČR a do očí mi padla Církev Bratrská. Klikl jsem na stránku a první , co jsem viděl byla tato Kostelna na obrázku. Velice mě to pobavilo a ihned jsem volal místnímu představenému, dnes již mému velice dobrému příteli, zda-li mohu přijít na Bohoslužbu. Byl jsem pozván a velice vlídně uvítán. Tento sbor mi přišel a stále přijde jako ten můj osobní kousek Nebe zde na zemi. Všechny jsem si velice zamiloval a už to tak bude napořád , děj se co děj. 

Takže mne Bůh musel za ruku dovést sem. Začal jsem se učit spousty novým věcem a sbližovat se s lidmi. Najednou jsem si uvědomil, že všechna ta moje nenávist a zášť, jsou pryč. Nemám chuť lhát. Nechci lhát. Ježíš taky nelhal přeci. Byl čas. Po dočtení knihy Kauza Kristus od Lee Strobela jsem se rozhodl. Bylo to v neděli na první bohoslužbě , po prvním vyznání víry nahlas, po proplakaných hodinách nad svými hříchy a prosbou za odpuštění. Řekl jsem . Otče můj milovaný, chci teď mluvit přímo k Ježíši Kristu, Tvému jednorozenému synovy. Můj Pane Ježíši, přijímám Tě jako svého Pána a Spasitele a odpusť mi prosím mé hříchy. To co se poté stalo, jsem nezažil nikdy předtím ani nikdy poté. Když se v Bibli píše o vylití Ducha Svatého , už vím , co se tím myslí. Fyzický i duchovní stav. Projelo mi to celým tělem , jako by do mne něco vstoupilo a rozrhlo to jakési vnitřní okovy. Cítil jsem svobodu a byl jsem v euforii. Bylo to pravdu fyzické. Okamžitě jsem se rozplakal. Pane , Ty jsi skutečný, řekl jsem a větší štěstí jsem v životě necítil. A zároveň chápu, proč byl Apoštol Pavel po svém setkání s Ježíšem tak šokovaný a vyčerpaný. Bylo to opravdu silné.

V následujicích dnech a měsících jsem se velmi učil. Chtěl jsem Ježíše plně následovat, ze všech sil , až jsem se chtěl přepínat. Bylo to fascinující. Jako bych celý život žil zavřený v domě. Měl jsem tam všechno. Lednici, pračku, sporák, mikrovlnku , televizi a spousty jídla , postel atd. Koukal jsem z okna toho domu. Venku to bylo krásné , ale nikdy jsem nevyšel. Až jsem uslyšel klepání , intenzivní a tlumené. Vlastně jsem ho slyšel vždy , jen jsem ho nevnímal. Šel jsem opatrně a pomalu ke dveřím , vzal za kliku a otevřel jsem je. Místnost naplnila krásná záře a nádherná vůně čerstvého vzduchu. U dvěří stojí postava muže. Podívám se na něj. Vlídně se na mě usměje a zeptá se mě : Cítíš to? Vidíš to? A to je teprve začátek, ukážu Ti lepší a větší věci. Věci a krásy, které jsi ještě nikdy neviděl. A já jsem s ním za ruku vyšel ven. 

Jak se zmiňuje teorie morálního vlivu, chtěl jsem a stále chci následovat Ježíšova přikladu. Chci aby ve mě Ježíš nadobro zvítězil. A On již Vítěz je. V duchu si přehrávám krásná slova ze zpívaného Žalmu 46 : O Králi vládci hor , i v nás tak získej vítězství. Ta nenávist , to co mě zžíralo je rázem pryč. Ježíš mne osvobodil, porazil ve mě to špatné , tu bezmoc a zoufalství . On neporazil mne. On mne vysvobodil. A to vítězství mi teď dává do rukou. Jak milosrdný a laskavý dokáže Bůh být. Až mi to znovu vhání do očí slzy. 

Tak a od teď to bude pohádka, Přijal jsem Ježíše , tak mám protekci. No, alespoň jsem si to tak nějak v hlobi duše vysnil. Ač je Ježíš ve mne skutečně Vítězem, moje staré já se dralo na povrch. Začal jsem cítit touhu. Chtěl jsem jít ven se starými kamarády a jen tak pít. Byl jsem smutný a rozmrzelý. Volal jsem k Bohu. Můj Pane , jak se mám zachovat. V tomto naladění jsem se večer vracel autobusem domů , když tu najednou slyším v hlavě. Open the Bible, now :) . Říkám si, ne teď nebudu číst Bibli, teď se opřu a budu spát. Ale ten pocit mi vážně nedal. Měl jsem zrovna rozečteného Jeremiáše , jednu z mých nejoblíbenějších knih. Když tu najednou jsem si vyhledal kapitolu , ve které jsem skončil a začal číst. Stalo se něco neuvěřitelného. Až mi z toho vstaly všechny chlupy na těle a naskočila husí kůže, jak se říká. Dostal jsem osobní zaslíbení, přímo od Boha. Jeremiáš 15,16-18 naprosto vystihl mé momentální osobní pocity. 

Jakmile Tvá slova přišla, ihned jsem je sněd, Tvá slova mě potěšila, vnesla radost do srdce. Hospodine, Bože zástupů, patřím přece Tobě. Nesedávám s těmi, kdo se veselí, neoslavuji s nimi. Sedím sám, protože jsi na mě ruku položil a naplnil mě nevolí. Proč má bolest nikdy nekončí, proč se má hrozná rána nechce zahojit? Stal ses mi zdrojem zklamání - copak Jsi potok bez vody? 

Jeremiáš 15,19-21. Odpověď , Boží zaslíbení

Nuže, toto praví Hospodin: Pokud se obrátíš, já tě obnovím, abys stál přede mnou jako můj služebník. Budeš-li rozlišovat mezi vzácným a bezcenným, budeš mými ústy. Ať se oni obrátí k tobě, ty se neobracej k nim. Postavil jsem tě proti tomuto lidu jako pevnou bronzovou hradbu. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě - vždyť já jsem s tebou, abych tě zachraňoval a vysvobozoval, praví Hospodin. Z rukou zlých lidí tě vysvobodím a ze spárů tyranů tě vykoupím.

Když jsem to dočetl, úplně mi zatrnulo. Nechápal jsem to. A najednou mi to došlo. Proč se asi tak Bible nazývá živým Božím Slovem? Mnoho z nás jistě bude mít mnoho podobných zážitků. Vše co jsem zde napsal, je pravdivé svědectví, svědectví o Živém Bohu, o Panu Ježíši - našem Králi a Spasiteli. 

Na začátku jsem psal o svém narození. A hádejte co? Zakončím to svým znovuzrození, které se bude konat 19.6.2022. Závěrem Vám přeji Boží pokoj a milost Vám Všem drazí a milovaní. Ať Vám Pán žehná a je stále s Vámi, v radostech i strastech.